Jarní zvyky a obyčeje u nás

 

24. DUBNA, SVÁTEK SVATÉHO JIŘÍ

Lidové vrstvy jej uctívali jako světce jara a jako jednoho z nejdůležitìjších zemědělských patronů. Ochraňoval dobytek a koně, bděl nad pocestnými, jezdci, zajatci, vojáky chránil proti poranění, moru, pokušení a při horečce. Ochraňoval zemi, stromy, úrodu a jaro. Svátek sv. Jiří byl považován za počátek vegetačního cyklu a důležitý mezník hospodářského roku. Ten den nesměli lidé brát vodu ze studní, neboť se věřilo, že obsahuje jedy, které otevřená země vydává. Zvláštní pozornost se věnovala ochraně zdraví koní. Vinaři se v dubnu před sv. Jiřím obávali mrazů, které by mohli zničit révový květ. Zvláštní moc se připisovala některým rostlinám sbíraným ten den (jetelovému lístku, nalezenému o tomto svátku, který přinášel štěstí, zašíval se do oděvů a užíval se v milostné magii) a zvířatům (hadům, žábám, mlokům či ještěrkám). Usušené maso z hada se používalo v lidovém léčitelství hadí jazyk zavrtávali čeledíni a formani do bičů, aby měli čerstvé koně. Sv. Jiří býval nejčastěji zobrazován jako středověký rytíř na koni zabíjející saň. Proto si svátostku či penízek se světcem nosili jako amulet a ochranu před poraněním zejména vojáci a myslivci. Světec byl však patronem také rolníků, sedláků, kovářů, bednářů a sedláků. Svatojiřský svátek byl významný i z hospodářsko-právního hlediska. Poddaní ten den odvádìli vrchnosti dávky.

30. DUBNA, SVÁTEK SVATÉHO FILIPA A JAKUBA

Hlavní aktivitou večera už v 19. století až do dneška je pálení ohňů. Moravská tradice se inspirovala pravděpodobně tradicí českou. Pálení ohňů v předvečer 1. máje bylo součástí keltského svátku Beltaine, ale souvislost obou tradic není prokázána. V naší oblasti souviselo zapalování hranic s jarním úklidem, očistou dobytka před vyhnáním na otevřenou pastvu a s vítáním slunečních paprsků. K upalování figury čarodějnice (zbavováním se nečisté síly) byla používaná ometená košťata, nasmolené pochodně apod.. Oheň se přeskakoval, tancovalo se kolem něj nebo se vyhazovaly hořící předměty do vzduchu. Dohořívání ohně na symbolické vyhnání čarodějnice souviselo nad ránem s přípravou májek na májovou veselici druhého dne. Kromě rituální moci ohně, měla toho dne a večera velkou moc voda (vykropovaly se krávy a pole, rituální koupele v potoční vodě) a také jarní byliny. S tím souvisí pověry o čarovné moci květu kapradí, které umí otevírat poklady a proměňovat vodu ve studních ve víno.

1. MÁJE

Z jiného významového okruhu pochází zvyk přinášet do vesnice 1. května zrána opentlené březové stromy, máje a stavět je dívkám (dnes stárkám) před dům nebo je upevňovat do komínů. Znamenalo to pro dívku společenskou poctu a současně vyjadřovalo mládencovu náklonnost. Kromě individuálních májek stavěli mládenci (stárci) velkou máji pro celou obec na návsi nebo u hospody. V meziválečném období si každý spolek stavěl svou máj před hospodu. Zelený vršek zdobily papírové květy, fábory, zelený věnec, šátek či prapor, někde láhev vína či kořalky či figury. Otázkou prestiže místní chasy bylo si uhlídat máju a nenechat si ji ukrást sousedními mládenci (to platí dodnes hlavně na hody). Stavění a kácení máje se spojovalo s májovými zábavami mládeže, které dříve pořádali odvedenci regruti se svými vrstevnicemi regrůtkami. Z žertovných výstupů, které májové veselice dříve provázely, se dodnes dochoval zvyk, že ráno 1. května se spolu s májkami před domy stárek objevují na silnicích napsané žertovné nápisy parodující obyvatele domu, části obce či její představitele.

Více do podrobna o jarních zvycích a obyčejích naleznete níže v přiložených dokumentech: